Poezie k RPG Kindred of the East 1945

Za papírovou stěnou
divoce tančí stíny.
Kdo přijde
a otevře mi dveře?
--Kim (Amiboshi-san)


Bambusy v mlze

Lehká je mlha a šedá oblaka,
útlý stvol bambusu vyroste vkrátku,
tyčinka hoří dlouhou noc celou.
Jen lišky tančí pod horou posvátnou
a možná tam sponu zapomenou.
--Atarašii Komači


Země je vystlaná květy chryzantém.
Mrtvé a pobledlé,
kdo by je chtěl?
--Atarašii Komači o sobě, citujíc Li Čching-Čao


Květ chrysantémy
seschlý a zmrzlý
vítr mu nedá spočinout.
Seberu jej
možná v něm ještě
kousek jara zbyl.
--Kim v odpověď Atarašii Komači


Zíral jsem na ni se zatajeným dechem. Pozoroval jsem tvář, z níž vyprchal život, takže se už nevyjádří ani k minulosti ani k budoucnosti. (...)
Zdálo se mi, že jsem v měsíčním světle zahlédl zablésk jejích bílých zubů. Víc o té proměně říci nemohu. Když se zvedla, její tvář z jasného měsíčního světla ustoupila a zmizela ve stínu stromu. (...)
Vystupovala po vápencových schodech sama... Stoupala vzdorovitě, jako pomatená. Na sobě měla černé šaty a zpod černých vlasů vystupoval její krásný bělostný profil... Byla vyvolena, aby sama s hrdě vypjatou hrudí vystoupila po bílých schodech nahoru. (...)
Věřím tomu, že když se člověk soustředí jen na krásu, je konfrontován s nejtemnějšími myšlenkami tohoto světa, aniž by si to stihl uvědomit. Snad už je člověk tak ustrojen.
--Jukio Mišima


Tak jako luna
vždy míjí slunce,
míjí dlaň chladivá
tvé horké srdce.
--Komači píše Taikovi


Občas se stane,
že měsíc slunce potká,
potom lidé užasnou,
hle, luna má svatozář.
--Taiko v odpověď


Oblečeni do mnišských rouch jsme byli vystaveni jejich očím a náš oděv kontrastoval s jejich šaty tak ostře, že to vypadalo, jako bychom roli mnichů jen hráli pro povyražení hostů - stejně jako se v některých oblastech důsledně udržují staré exotické zvyky domorodců, aby se na ně jezdili dívat turisté.
Tady se k nám nevybíravě chovali zejména američtí vojáci. Chechtali se a tahali nás za rukávy, nebo nám nabízeli zpropitné za to, že jim svá mnišská roucha půjčíme, aby se v nich mohli vyfotografovat na památku.
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon" (Kyoto, 1945)


Otoč se dozadu, otoč se ven, a na co narazíš, okamžitě zabij! Potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu, potkáš-li předka, zabij předka. Potkáš-li arhata, zabij arhata, potkáš-li otce a matku, zabij otce a matku, potkáš-li příbuzného, zabij příbuzného. Jedině tak dosáhneš vykoupení.
--Rinzairoku


"To je pozemský svět," říkal jsem si. "Válka skončila a lidé teď pod všemi těmi světly podléhají hříšným myšlenkám. Pod nimi se na sebe dívá spousta dvojic vdechájící pach vlastních činů, jež jsou jako smrt, která na ně beztak doléhá. Působí-li ty bezpočetné lampy jako překážka, mohu být klidný (...) Ať je temnota obklopující mé srdce stejná jako temnota noci obklopující všechna tato světla!"
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


Kdosi rozdrtil
bílé poupě lilie -
vykvetla krása.
--Atarašii Komači


Každý, kdo spatří člověka v kaluži krve nebo v agonii, pocítí pokoru, jeho srdce změkne. Každý bude mírumilovný, uvidí-li před sebou někoho chroptět v posledním tažení. Rozhodně v takovém okamžiku nebude krutý nebo krvežíznivý. Krutost nás může přepadnout naopak ve chvíli, jako je tahle - během krástného jarního odpoledne, kdy zemdleně pozorujeme záblesky slunce mezi listy stromů. To je ta pravá chvíle, nemyslíš?
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


Kámen nebo kost. Jen neorganický zbytek, který tu člověk zanechvává po své smrti.
--Jukio Mišima


Vypadalo to, jako by nám svět náhle ukázal svou iluzorní podobu. Všechno bylo najednou šedé a neurčité, i samotná má exitence se stala jaksi nepravděpodobnou. Měl jsem pocit, že na světě jsou skutečné jen dvě věci: modrofialový vrchol hory Hiei a zvolna kráčející půvabná dívka.
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


Tónem němé písně chtěla bych být,
ač nechci zemřít, nemohu žít.
--Atarašii Komači


"Krásná krajina dokáže být až pekelná, že?" (...) Uviděl jsem krajinu pokrytou svěžím listovím, v níž se přes její klid a všednost zachvívalo peklo. Jako by se peklo objevovalo pouze na přání. Ve dne nebo v noci, kdykoli a kdekoli...
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


...nejsem způsobilý obracet se ke světlým stránkám života. A právě Kašiwagi byl přítel, který mi jako první ukázal temnou postaranní cestu, po níž se dá vejít do života zadem (...) Dala by se snad ozančit jako jistý druh alchymie, která dokáže oživit čistou energii toho, co se nazývá nemravností.
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


Jak jsem mohl vztáhnout ruku po životě, když jsem byl v tak pevném objetí krásy? Krása mě zřejmě oprávněně žádala, abych se ho zřekl. Není přece možné dotýkat se jednou rukou věčnosti a druhou života. (...) Přesně v takové chvíli může věčná existence krásy vážně ochromit lidský život a napustit jej jedem.
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"


Iki ikí. Šino šinó. Orasan. Fura šarí. Haza hazá. Fura šajá.
Uctíváme tě. Uctíváme tě pro neposkvrněnou čistotu, která rozdrtí tři zla: chamtivost, zlobu a hloupost.
--Dháraní, daihišin darani
(Dháraní velkého milosrdenství, zaříkadlo proti nebezpečí)


Určitě je někde venku - právě teď, ve světě tohoto času (...) I když v okamžiku smrti vypadala, že tento svět odmítá, později ho znovu přijala. Pro ni byla snad i smrt jen dočasnou událostí. Krev, která po ní zbyla na terase chrámu Kongó, byl pouhý pyl. Pyl, který po sobě zanechá motýl, když po ránu vylétne z otevřeného okna.
--Jukio Mišima: "Zlatý pavilon"