Prague Writer’s Festival 2020

At this year’s Prague Writer’s Festival (theme “We are condemned to hope”) I had the chance to meet three international authors – and as usual I collected some interesting thoughts.
Na letošním Festivalu spisovatelů (téma „Nezbývá než doufat“) jsem měla možnost setkat se s trojicí světových autorů – a jako obvykle si odnést pár zajímavých myšlenek.

Ersi Sotiropoulos (Greece/Řecko):
A good sentence is a step to a better world.
Dobrá věta je krokem k lepšímu světu.

What is the responsibility of an author? To write best as he can.
Za co má autor zodpovědnost? Psát, jak nejlépe umí.

An artist shouldn’t be obliged to do a copy-paste of the crisis.
Umělec by neměl být povinen vytvořit kopii probíhající krize.

Why do you want to meet writers? They are boring.
Proč se vůbec chcete setkávat se spisovateli? Jsou nudní.

The relationship between physical desire and creativity is strong.
Existuje silný vztah mezi fyzickou touhou a tvořivostí.

The greatest taboo is not sex. It’s love.
Největším tabu není sex. Ale láska.

Claudio Pozzani (Italy/Itálie):
We don’t have to hope that the situation changes. We have to change ourselves in the situation.
Nemusíme jen doufat, že se situace změní. Musíme v té situaci změnit sami sebe.

Self-censorship is like the alien from the movie.
Autocenzura je jako ten filmový vetřelec.

Nowadays many are proud of being ignorant.
V současnosti jsou mnozí hrdí na to, že jsou omezení.

Curiosity is the engine of our life. And most people are not curious.
Zvídavost je motorem života. A většina lidí zvídavá není.

Curiosity is for free.
Zvídavost je zadarmo.

Violence starts when you have no words.
Násilí začíná tam, kde dojdou slova.

We all dance for something or someone.
Všichni tančíme pro něco nebo pro někoho.

from poetry/z básní:
I am the messiah of a religion with no believers.
I am the excluded. The outsider.
I am the main character who dies on the first page.
Jsem mesiášem náboženství, v něž nikdo nevěří.
Jsem vyloučený. Outsider.
Jsem hlavní postava, co zemře na první stránce.

Wole Soyinka (Nigeria/Nigérie; Nobel laureate/nositel Nobelovy ceny):
The most important part of my identity: I am a playwright.
Nejdůležitější část mojí identity: jsem dramatik.

There is a wilful language of domination – which creativity resists continuously.
Existuje svévolná řeč násilné nadvlády – jíž se tvořivost neustále vzpírá.

Freedom is my religion.
Mým vyznáním je svoboda.

from “Book of Africa”/z „Knihy Afriky“:
The sentence “I am going to see my schrink” uttered with the same nonchalance as “I am going window-shopping”.
Věta „Jdu ke cvokaři“ pronesená se stejnou nonšalancí jako „Jdu se podívat po obchodech“.

In many cultures, including mine – Yoruba – it’s not normal for a child to want to be alone. You get beaten for that.
V mnoha kulturách, včetně té mojí – yorubské – není normální, aby dítě chtělo být samo. Za to dostanete výprask.

…and the most important thought for me; the answer to a question I asked personally:
…a pro mě nejdůležitější myšlenka; odpověď na otázku, kterou jsem sama položila:
Could an author use in their book the mythology of another culture? I don’t see why not.
Může autor využít ve své knize mytologii jiné kultury, než z jaké pochází? Nevidím důvod, proč by ne.