Ukázka z "Detektivní kanceláře Sirius"

Vzduch byl řezavě chladný. Vlk s očima zelenýma od koutku ke koutku se plížil lesem za kořistí. Na polámaných větévkách ulpěly drobné krůpěje krve a on vdechoval jejich omamnou vůni. Šla tudy. Musela být bosa. Poranila se. Daleko nedojde.
Celý se zachvěl vzrušením a touhou. Cítil nablízku lidskou bytost. Lidskou duši, zralou k pozření. Nebo k ovládnutí.
Zatoulaná dívenka seděla na kmeni padlého stromu a tiše si prozpěvovala. Plížil se k ní pomalu a obezřetně. Úmyslně trochu oddaloval tu chvíli, kdy po dívce skočí. Na okamžik dokonce zvažoval, jestli by na sebe neměl vzít jinou podobu. Dítěte, stařeny, pohledného myslivce... Ne. Takhle je to nejlepší. Takhle je to dokonalé.
Nahrbil se. A vrhl se vpřed. Jeho tělo prolétlo vzduchem, svaly se napjaly v bezchybné souhře. Zuby, na vlka příliš drobné a ostré, se zaťaly do červené peleríny s kapucí i do tělíčka pod ní.
Zaskřípalo dřevo. Vlk upustil svou kořist. Vytřeštěně zíral na dřevěnou loutku děvčátka s chodidly potřenými krví. Ústa panenky se samovolně otevřela, jako by se škodolibě smála.
V příští vteřině se vlkovi zezadu do krku zaťalo ostří železné sekery. Vystříkla krev a bestie se zhroutila. Kožich se vlnil a deformoval, jak se stvoření pod ním bortilo do sebe a jeho moc měnit vzhled vyprchávala spolu se životem.
“Ani ty Karkulky už nejsou, co bývaly, že jo?” zašklebila se Sangría.
Obličej měla postříkaný od vlčí krve. Vypáčila sekeru z mršiny a ještě dvakrát třikrát ťala do neforemné trosky, dokud hlava – nebo to, co z ní zbývalo – neodpadla.
“Tak tvaroměnič. Pche.” Černovlasá dívka nakopla tělo. “Měnění podob ti nakonec bylo platný jak mrtvýmu psovi kost,” dodala filosoficky.
Nabrala trochu vlčí krve do malé umělohmotné nádobky od jakési kosmetiky a suše ji strčila do kapsy.
Pak jemně zvedla do volné ruky loutku, sekeru rozhodně nepouštěla.
“Ukaž, zlato, potrhal ti šatečky, zmetek. No, no, však to zašijeme,” mumlala něžně k panence a s pochichtáváním si ji tiskla na hruď.