Plnotučná Space Opera

Jerryho našli ležet ve skladu za bednami. Byl namol opilý a plakal.
Simsim, kostnatý žonglér, na sobě ještě částečně kostým a obličej nalíčený napůl červeně, napůl žlutě, se obrátil na Timoteje s lehce teatrálním gestem:
„Tak, zrovna my dva jsme šťastnými nálezci našeho pohřešovaného. Už jsem si myslel, že ho ta jeho bestie sežrala.“
Timotej si při pohledu na jednoho ze dvou cirkusových krotitelů povzdechl:
„No nazdar, Jerry. Ty ses ale zřídil. Navíc v rekordním čase. Ani jsi nevylezl na závěrečnou klaněčku. Principál tě pak všude hledal a bude nejspíš zuřit.“
Nechtělo se mu Jerryho nikam vláčet. Krotitel byl mohutný v ramenou, pevně stavěný a tudíž dost těžký. Ve tváři, kterou zdobila elegantní světlá bradka, se momentálně zračilo opilecké zoufalství; polodlouhé vlnité vlasy, co mu dodávaly vzhled romantického kavalíra, měl rozcuchané, jako by se býval snažil vyškubat si je z hlavy.
„Chtějí mi sebrat Toma,“ vzlykl.
„Cože?“ naprosto nechápal Simsim. „Co by s tou zrůdou kdo dělal?“
„Kdo?“ hlesl Timotej, který začínal tušit, odkud vítr vane.
„Správce stanice. Respektive terranský úřady.“ Jerry upustil prázdnou lahev od laciné pálenky, takže zarachotila po podlaze. „Že Toma prej musej utratit. Že je nebezpečnej.“
V tu chvíli už byl Timotej rád, že je Jerry jenom opilý a že do sebe nenarval nic horšího. Incident s Tomem byl slušná noční můra, na kterou nedokázal zapomenout.

***
Na podlaze rozlehlé klece se válelo to, co zbylo z roztrhaného mimozemšťana. Cáry oranžové kůže, změť vnitřností, kusy lehké zbroje z šupinaté kůže a krátká čepel spojená s náramkem, jejich tradiční zbraň. Nic víc z jantarského válečníka nezůstalo.
Nad ním se hrbila čtyřnohá zubatá nestvůra s čumákem podobným pozemské hyeně. Hřbet a hlavu měla hladkou až olysalou, ale pod bradou a pod břichem jí visela záplava proužků její vlastní suché kůže. Vypadalo to trochu jako morbidní třásně, něco mezi hřívou a visícím rojem divokých včel a neustále to jemně šelestilo.
Další dva Jantaři stáli vážně opodál. Přihlíželi těm jatkám bez mrknutí oka. Jenže pořád to byli svědci.
Timotej doběhl na místo a jen lapal po dechu, neschopen odvrátit pohled. Zvenku se křečovitě chytil mříže a chvíli bojoval s nutkáním zvracet – než podlehl. Jeho základní xenologické vzdělání mu říkalo, že se tím před Jantary právě neskutečně shodil, že je za slabocha. Bylo mu to jedno.
Zrůda se s podivným vrčivým zavrněním sklonila, popadla do tlamy zbytky nešťastné oběti, a dotáhla je k nohám svému krotiteli. Pak se stočila do klubíčka a očekávala pochvalu.
Kdosi vzal Timoteje za rameno a pomohl mu se narovnat. Byl to principál, ve svém perfektně padnoucím tmavém obleku. Nevypadal ani překvapeně, ani zadýchaně. Takže byl nejspíš celou dobu přítomen.
„Co se to stalo?“ vypravil ze sebe kouzelník.
„Jeden z Jantarů si zaplatil možnost bojovat s Jerryho bestií na život a na smrt,“ zněla suchá odpověď.
„Proč jste ho neposlal s takovým nápadem do hajzlu?“
„Sám asi tušíte, možná lépe než já.“ Principálův kamenný výraz se ani nezachvěl. „Protože to úplně nebyla nabídka, která by se dala odmítnout. Snažil jsem se z toho vyvléknout, ale rod Jiskřivých trnů má vlivné kontakty na spoustě stanic, kde potřebujeme vystupovat. Neměl jsem možnost ani najmout odborníka, který by s nimi nějak diplomaticky vyběhl. Jantaři dovedou být velmi… perzistentní.“
Podal Timotejovi placatku, z níž zavoněla dobrá whisky, a kouzelník si vydatně přihnul. „Nechal jsem ho sice podepsat všechny myslitelné dokumenty o tom, že jedná na vlastní přání a vlastní riziko. Ale těžko říct, nakolik nám to bude co platné. Teď běžte a zjistěte, co si o tom myslí támhleti dva zbylí,“ odmlčel se a nepoužil politicky nekorektní slovo „pomeranči“, jak občas Terrané Jantary označovali. „Přinejmenším nějakou dobu jste xenologii studoval. Máte tady nejlepší kvalifikaci. Tak nás z toho hleďte vysekat.“