Ukázka: "Výhonek růže"

*

Chlapci mohlo být tak sedm let. Ležel na lůžku, oči široce otevřené a upřené do tmy, dýchal trhaně a nepravidelně. Omerin z toho pohledu přeběhl mráz po zádech.
Jako měl Súlin nadpřirozeně rozvinutý sluch, ona měla jiné smysly. Cit. Instinkt. A ty jí teď velely se otočit ve dveřích a utéct.
„Co se mu přesně stalo?“ zeptala se místo toho.
„No... on byl vždycky takovej... ne moc bystrej. Hodnej kluk, ale takovej pomalejší.“ Vesničan se bezradně podíval z dryády na elfa a zase zpátky. „Měl pást stádo nahoře u lesa. A... nějak se podle všeho zatoulal k takový tý věci, no... co se k ní nemá moc chodit.“ Neurčitě mávl rukou. „Když jsme ho pak našli na kraji lesa, vypadal takhle.“
„K jaké věci?“ Omerin přivřela oči.
„Přece k takovýmu tomu... uzlu.“
Dryáda se kousla do rtu. K uzlu Sítě. K uzlu, který máme se Súlinem za úkol zkontrolovat, jestli funguje, jak má. K jednomu z bodů magické obranné Sítě, nového vynálezu, který má chránit říši. Císařovna nechala uzly rozmístit po celé zemi, aby zadržely jakékoli případné magické útoky a protivníky.
„Podívám se, co se dá dělat. Prosím, nechte nás s ním o samotě,“ řekla nahlas a vesničan s náznakem úklony odešel. Súlin zůstal tiše stát stranou, aby ji nerušil.
Kluk mohl dostat ránu nějakým magickým výbojem, pokud strkal prsty, kam neměl. Ale proč z toho mám tak mizerný pocit? pomyslela si. Náš úkol tady je původně čistě formální. Správce téhle oblasti měl vcelku dobrý nápad, jak zařídit, abychom vypadli a nebyli nikomu na očích. Jenže co když ten uzel opravdu není v pořádku?
Přistoupila k chlapci a položila mu dlaň na čelo. Pomalu a opatrně se začala vciťovat, začala vnímat jeho tělo i mysl, aby zjistila, co se mu přihodilo. Nepokoušela se určit diagnózu žádným ze svých obvyklých způsobů. Byla obezřetná jako plaché zvíře, když se ocitne v blízkosti člověka.
Narazila na to téměř okamžitě.
Něco ostrého. Něco nepatřičného.
Trn. To dítě má v mysli zabodnutý trn. Nebo je to střípek zrcadla?
Viděla, jak se trn zvolna zarývá stále víc a víc. Ne v řádu minut, spíš v řádu dní, ale přesto. Tam, kam pronikne, přestává být dítě dítětem. Stává se... Nevěděla čím. Jen se vnitřně otřásla.
Zlehka vzala za střípek silou své vůle. Nezdálo se, že by vězel v mysli chlapce nějak zvlášť pevně. Netušila, co to je. Kouzlo? Nějaká nehmotná střepina? Nikdy předtím nic podobného neviděla.
Zavřela oči a vůlí zatáhla. Jemně, aby dítě ještě víc nezranila. Cítila, jak se trn pohnul, jak ho dostala na hranici, za kterou už bude chlapec mimo nebezpečí.
Prudká změna tahu ji zaskočila. Hrot střípku náhle mířil přesně opačným směrem než doposud. Dryáda v duchu vykřikla a pokusila se stáhnout...
Rána do zápěstí jí strhla ruku z chlapcova čela právě včas.
Omerin klesla na kolena, Súlinovi k nohám, a snažila se popadnout dech.
„Je to něco jako trn nebo střep. Málem... málem se to zabodlo do mě,“ vypravila ze sebe.
„To už je tak v povaze trnu,“ odvětil elf, „že se potřebuje zabodnout.“ Pozoroval dryádu, jestli ji neuhodil příliš, když se snažil vytrhnout ji ze soustředění, jakmile z jejího výrazu postřehl, že se něco zvrtlo.
„Musíme tu věc dostat pryč,“ mumlala Omerin.
„Pak potřebujeme něco, do čeho se zabodnout může,“ podotkl bělovlasý elf. „Potřebujeme oběť.“